Čtyřicítka se neúprosně blíží a s tím jak naskakují čísla
na kalendáři, naskakují i čísla na váze. Při mé výšce 180 cm jsem za posledních
dvacet let dosáhl značného tělního blahobytu. Z 80 kg na současných 110
kg. Tedy třicet kilo za dvacet let, to máme 1,5 kg ročně permanentního
přilepšení.
Za tu dobu jsem držel řadu diet, zaplatil houf osobních
trenérů, výživových poradců, kamion speciální stravy, vagony krabiček plněných
přímo na míru jen tou nejlepší stravou. Nakoupil posilovací stroje, cvičební
úbory, měřiče tepů, vah, co sami myslí jen jedno jsem nikdy nekoupil. To
nejdůležitější, to co se nedá koupit a co je klíčem ke každé změně – pevnou vůli.
Přitom nejsem až tak líný člověk, něco v životě jsem
už dokázal (jak v osobním, tak i profesním), ale boj s tukem dlouhodobě
prohrávám. Dvacetileté dietaření mi přineslo mimo jiné i vysoký krevní tlak,
alergie, astma, tučná játra a jistě i mnoho další skrytých bonusů.
Nedávno jsem po delší době přestal kouřit a touha znovu
si zapálit mě překvapivě navštěvuje minimálně. I v přítomnosti kuřáků se
cítím dostatečně silný na to, abych odolal. Proč tohle dokážu a sádlo mi
permanentně láme vaz? A s vysokou mírou pravděpodobnosti mě směřuje do
krajiny cukrovky, infarktu, mozkové mrtvice, ještě hlasitějšího chrápání a
nemožnosti zavázat si tkaničky.
Tak to fakt už
ne!!!
Nezbývá mi tedy, než poslední, výrazný a ryze exhibicionistický
pokus. Odhalit svaté tažení proti tuku za pomoci svého blogu, popisovat pocity,
nálady, metody, soupeřit veřejně s démony v ledničce a dostat do hry
i ostatní věčné bojovníky s váhou. Třeba i psané slovo dokáže porazit mého
Michelina (můj obrovský pupek).
Držme si všichni palce!
Petr
Pokračování příště: Stanovuji cíle a začínám se bát
Žádné komentáře:
Okomentovat